Jan Heres

Když se Paul Gauguin vydal poprvé na Tahiti v roce 1891 hledat divokou svobodu, tak si do svého deníku zapsal: „[…] Pokoušel jsem se pracovati: poznámky a náčrty všech druhů. Ale krajina mne oslňovala a oslepovala svými smělými a prudkými barvami. Byl jsem neustále v nejistotě, hledal jsem, hledal… Bylo přece tak prosté malovati, jak jsem viděl, položiti bez tolikého přemýšlení červeň vedle modři! V potocích na břehu moře mne okouzlovaly zlatisté tvary: proč jsem váhal rozlíti na své plátno veškerou tu sluneční radost? Ach! těch zastaralých evropských návyků! výrazových bojácností zvrhlých plemen!“ [1] Gauguin ve vodách Pacifického oceánu našel nespoutané království barev, které bylo tolik inspirativní pro evropský expresionismus a hluboce ovlivnilo i pozdější vývoj evropské malby, Gauguinovu nespoutanou barevnost můžeme přes Neue Wilde k Howardu Hodgkinovi sledovat do dnes. Všechny tyto přístupy jsou proto velmi podstatné k pochopení maleb Jana Herese. Podobně jako pro Gauguina měla cesta na Tahiti zásadní význam pro jeho barevné kompozice, tak pro Herese byla formativní studijní stáž v Indonésii. Konfrontace s asijským přístupem k obrazu, je pro Heresovy malby charakteristická: můžeme v nich najít jak vědecký pól, tak čistě intuitivní. Jejich tématem je interakce, a to jak mezi člověkem a jeho okolím, tak mezi lidmi vzájemně. Heres sleduje vnitřní stav člověka a jeho konfrontaci s okolím, často na jeho plátnech dochází k paradoxním situacím, které mají svůj protipól až v halucinogenní barevnosti. Zajímá ho iracionalita, kterou zkoumá prostřednictvím malby, k plátnu proto přistupuje s nejasnou myšlenkou, která se postupně vyjevuje. Jan Heres je malířem divoké přítomnosti, v jeho plátnech najdeme nespoutanost a barevnost urbánní džungle, která je propojuje individuality a jejich emotivní světy.

_

[1] Paul Gauguin, Noa Noa, Praha 1919, s. 17-18.